Do what you have to do
Dovolená 2010
Litvatrip report 20#: end of line
26. Srp
A to je konec přátelé, tohle je poslední report, který píšu ze stanu. Zažili jsme lecos, spali jsme v bouřce, že se nám zlomila tyčka u stanu, navštívili jsme litevskou kolonii v Lotyšsku, koupali jsme se v moři s medůzami, plavili se na dva ostrovy a jeden poloostrov, podívali jsme se jak to vypadá v Rusku, odřídili zatím 4300 km, utratili asi tak o třetinu víc než jsme chtěli a dokonce jsme se dostali až sem živí a zdraví. Momentálně jsme v Krakowě, zítra se tam na chvilku podíváme na oběd a pak hurá domů.
Dnešní ráno bylo velmi pomalé. Než jsme se sbalili, bylo po desáté a to nás čekal park se sochami ruských komunistických pohlavárů a hlavně celkově asi 850 km. Na to jsme měli jednu hodinu navíc, díky změně časové zóny, ale i tak nám cesta dala něco přes deset hodin.
Park se sochami komoušů byl perfektní tečkou na konci téhle dovolené. Nachází se kousek od Druskininkaj, kde jsme byli první noc v Litvě v kempu. Sochy byly situovány na celém území Litvy a na místech kde dříve stály, jsme během dovolené byli. Dnes místo nich stojí většinou něco jiného. Když litva získala nezávislost, naházeli lidé hromady soch, bust a podobných věcí do lesa k Druskininkaj. Někdo si ale řekl, že to je škoda a postavil je do parku a vytvořil k nim ještě malé muzeum včetně dobových fotografií a hlavně novinových článků. Interiéry dvou budov s výstavou mají svou atmosféru a opravdu se mi tam líbilo. Koupil jsem si zde hrníček s Leninem. Soch Lenina a Stalina tu bylo požehnaně, ale nechyběli ani národní sovětští hrdinové, kteří někdy skočili až v gulagu. Celý park i ty dvě budovy vypovídají o sovětském svazu víc než co nás učili ve škole. Na první pohled je vidět, že to byla jedna velká propaganda na zblbnutí lidí. Pominuli vraždy, je to takové oranžové ČSSD.
Po parku jsme si uvědomili, že docela nestíháme. Do Krakowa to bylo pořád 700 km, půl druhé odpoledne a navigace ne a ne se pohnout od příjezdu v 11 večer. To jsme ještě vylepšili obědem. Nakonec jsme se s panem domácím domluvili po telefonu a on na nás počkal. Jezdit v noci po Polsku je ještě drsnější než ve dne. Poláci prakticky ignorují cedule měst, ale mimo města už jezdí pomaleji, hlavně na rychlostních silnicích. Nakonec jsme dorazili chvilku před půlnocí. Byl i plán dojet domů, ale to bychom se připravili o jeden den.
Nakonec jsem u psaní tohohle reportu usnul, takže poslední dva odstavce píšu až teď. Dobré ráno.
Litvatrip report 19#: vodní hrad a Vilnius za sluníčka
24. Srp
Druhý den kolem Vilniusu pršelo ještě víc než ten předchozí, ale vše co bylo potřeba jsme jakž takž za sucha zvládli. Také jsme přišli na to, že na všechno se v kempech dá zvyknout, až na jejich cenu.
Hned ráno jsme odcestovali třicet kilometrů za Vilnius do města Trakai, kde se nachází hrad postavený na jezerech. Stavba to je dost malá, omezená velikostí jezerních ostrovů. Interiéry jsou upraveny spíše jako muzeum a na rozdíl od hradu v Cesis, kde nám dali lucerny a mohli jsme si dělat co chceme, tady byla v každé místnosti babka. Na konci prohlídky jsme vlezli do posledního interiéru a něž jsem se stačil narovnat po průchodu úzkých dveřím, neanglicky hovořící babka mě chytla za rameno a tlačila ven se slovy „exit exit exit“. Kudy že se tam má jít jsme se nedozvěděli a víc než nám vysvětlit o co jde, ji zajímalo, abychom tudy nešli, ale drželi se šipek, které do této místnosti nějak nevedli. Hrad byl jinak postaven ve 14. století velkoknížetem Gediminasem. Později ho chránilo etnikum Karaimy, které je říznuté tureckou kulturou a tak jsou v interiérech vidět oděvy mezi evropským a tureckým stylem. Osobně mě hrad přístupem k turistům nezaujal, za 12 litasů na jednoho dostanete přístup k několika málo interiérům a tím to prakticky končí, ani na věž vás nepustí.
Ve Vilniu už jsem se naučil jezdit, takže vím kudy do centra, kde zaparkovat a taky kde bydlíme. Ve starém městě jsme strávili téměř celé odpoledne. Pokud se dobře díváte, tak na ulicích jsou lidé oblečeni opět stejně vkusně jako v Kaunasu. Navíc se mi zdá, že tu je víc vyšších postav než v jiných městech. Nebyl problém zde narazit na holky vyšší než jsem já, prakticky na každém kroku. Centrum je obehnáno přechody, které si umí zjistit, jestli u nich stojí člověk a podle toho sepne semafor. Semafory jsou v Litvě občas pro chodce i auta společné. Celé město je protkáno obchody se suvenýry, kde se dá občas sehnat i to, co jsme si přivezli z Lotyšska a Estonska. Stejné množství jako obchodů se suvenýry je tu restaurací, ale dejte si pozor na ceny. Rozdíly jsou násobné. Parkování je asi 1.5 km od centra za 2 litasy na hodinu a v pohodě tu lze nechat auto v každé druhé ulici.
Proti Rize je tu více velkých budov, chudší staré město, přátelštější boční ulice, horší doprava a mnohem horší kemp. Na ten jsme si ale docela zvykli. Jak jsem psal, že bydlíme u parkoviště nějakých velkých firem, tak v devět ráno to tu bylo plné aut, že se už další téměř ani nevešly. Nešlo o žádné zmetky, ale většinou ne víc jak pět let stará auta.
Naštěstí už zítra míříme do Krakowa a druhá den domů. Dobrou noc.
Litvatrip report 18#: Vilnius, Hora křížů a opět pochybný kemp
23. Srp
Ráno v Rize bylo stejné jako celý včerejší den. Počasí se měnilo každých deset minut, občas zapršelo, bylo i vedro na chcípnutí, zima jak v Rusku a to jsme tam byli asi jen hodinku a půl. Cílem dnešního dne byl Vilnius, hlavní město Litvy a nemohli jsme si nechat ujít zastávku na Hoře křížů.
Na horu jsme dorazili dřív než jsem čekal, od Rigy to je něco přes sto kilometrů. Čekali jsme, že se budeme šplhat na nějaký kopec, něco majestátního, co by dokázalo ohromit už z dálky, o to ale bylo větší zklamání, že šlo prakticky jen o malý kopeček uprostřed placky, který byl pokryt kříži. Na něm se různě klikatili cesty a na cestách stáli lidé, na kterých byli vidět různé pocity.
Víceméně tam převažovala část křesťansky založených návštěvníků, či poutníků chcete-li, které hora/kopeček tak ohromil, že nebyli schopni slova. Když jsme se tam tak různě prohrabávali uličkami, bylo nám až blbý se usmívat nebo se jen bavit. Místo s kříži má svou historii a na některé lidi to může působit, škoda že v tom vidí jen tu „sílu víry“ a hromadu křesťanských symbolů pohromadě v čele se sochou krista i Marie, kterými místo působí na první pohled a je to něco jako důležitý hotspot pro každého křesťana. Hora křížů je hlavně symbolem litevců a poláků, jejich touze po svobodě a obětavosti jednotlivců, aby ostatní mohli žít tak jak žijí dnes. O tom se ale na hoře křížů nic nedozvíme, protože to je jen další způsob, jak z věřících dostat peníze tak, aby se u toho cítili šťastní. Jak jinak byste označili placené záchody, placené parkoviště a nabídku křížů, která se neodmítá, hned vedle hory?
První kříže se na hoře začali objevovat v polovině devatenáctého století, ale tak jak hora vypadá dnes, vypadala až od dvacátého století, kdy kříže začali nosit prakticky všichni co šli kolem. Na místě stál původně hrad livonských rytířů. Kříže se zde ale objevili na památku polského povstání z roku 1831, jehož oběti zde odpočívají v pokoji. Oběti dalšího polského povstání z roku 1863 zde odpočívají také, takže se může zdát, že jde tak o trochu magické místo, ale i kdyby to tak vypadalo, turistický rućh veškeré kouzlo zabil.
Když jsme se dostatečně oklepali a zaplatili za parkovací flek, vyjeli jsme směrem Vilnius. Cesta byla dlouhá a hlavně nudná. Vilnius mi dal ale facku, protože místní doprava s centrem v obrovském mimoúrovňovém kruháku se třemi pruhy. Jezdit tady je na mašli, divím se, že jsme se vůbec dostali až ke kempu.
Ten ale pokračoval tak, jak místní doprava situaci načala. Bydlíme ve stanu asi 100 m od auta. Prakticky jsme na dočasně oploceném trávníku u obrovského parkoviště s budkami s recepcí a záchodem. Je to odsud kousek na letiště i k velkému vysílači. Téměř nikdo tu není a vypadá to podobně strašidelně jako v Tallinu. Uvidíme, jestli tu ještě jednu noc vydržíme, jsme ochotni obětovat peníze a utéci jinam, protože tady to je opravdu všelijaké.
Na chvilku jsme zalezli do centra města, resp. tam dojeli autem, protože od kempu to je dobrých 7 km a na to už vážně nemáme síly. Náměstí tu je to nejlepší, co jsme zatím viděli a jelikož to bylo jediné co jsme viděli, nechám si to na zítra.
Zrovna letí let do Londýna, takže já jdu spát. Dobrou noc.
Litvatrip report 17#: jaro, léto, podzim, Riga
22. Srp
Sedmnáctý report, sedmnáctý den a ten jsme strávili celý v Rize a ještě tu jednu noc spíme. Kemp je dobrý, je tu ochranka (neptám se proč) a centrum města má co nabídnout. Zažili jsme tu tři ze čtyř ročních období, viděli mrakodrapy, nejvyšší stavbu v pobaltí a nakonec se zamotali i do pochybné čtvrti kousek od centra.
Riga nám dnes připravila počasí jak ze zlého snu. Už ráno bylo jasné, že mraky letí jak rakety. Když vysvitlo slunce, bylo tak 25 až 30°C, když zalezlo, bylo tak 17°C, a když se poštěstilo, na deset minut občas trochu zapršelo. Po shlédnutí fotek z Rigy nebudete ani věřit, že to bylo focené v jeden den, protože perfektní slunečný den, střídala až bouřková oblačnost. Počasí se tu měnilo tak pětkrát do hodiny a oblíknout se na to byla fakt otázka zařaditelná vedle smyslu života. Navíc v obchodech bylo vedro na chcípnutí, takže ty jsme po chvilce začali vynechávat.
První otázkou dne bylo, kde je infocentrum. Celé staré město nemá snad jedinou ceduli s šipkou a navíc ve třech obchodech ani netušili, že něco takového je. Při bloudění nějaká paní ztratila mapku, kterou jsme pak v infocentru získali. Škoda že jsem ji nesebral, protože bychom si ušetřili další třičtvrtě hodiny hledání, infocetrnum tam bylo vyznačené.
Když jsme měli v ruce mapu, vyznačili jsme si trasu a vyrazili po památkách. Stojí tu prakticky jeden kostel vedle druhého a každý z nich patří jiné církvi. Stavby to jsou často gigantické a je tu dokonce nejvyšší kostel své doby, jehož věž má kolem 130 m. Je to kostel někdy ze sedmnáctého století, což je doba, kdy byly takového věže v módě. Vyfotit takový kostel v místních stísněných poměrech je nadlidský úkol. Další kostely byly také vysoké, ale jelikož tu jsou kousky z dvanáctého století, tak jejich věže byly doplněny až časem. Mnoho ze staveb padlo více či méně za druhé světové války při působení Němců, velkou část se ale podařilo nějak zrekonstruovat. Je tu také Doma Cathedral z dob rané gotiky. Jde opět o stavbu, kterou byste na zahradě mít nechtěli, ale je to příklad změn, které se na podobných stavbách během staletí dělaly. Uvnitř je podle materiálů z infocentra vidět několik stavebních slohů a tím pádem je jasné, že většina staveb byla předělávána podle dobových trendů. To je něco pro památkáře, kteří by nejraději konzervovali každej šutr na této planetě.
Další budovy jsou třeba Malá a Velká gilda, což byly sídla uskupení obchodníků, které zde mělo velký vliv na široké okolí. V Malé gildě sídlili místní malí obchodníci a podnikatelé, Velká gilda pak byla sídlem těch větších. Vedle Velké gildy stojí také kočičí dům, který začátkem dvacátého století udělal velký poprask. Patřil obchodníkovi, který nebyl příjmut do Velké gildy a postavil si proto Kočičí dům hned vedle ní. Na střechu umístil dvě kočky, kterým mířil ocas přesně na budovy Velké gildy. Šlo o velký skandál, ale místní správa si vynutila pouze otočené koček a tak zůstaly do dnes.
Kousek od Národní opery stojí něco jako socha svobody. Reporty píšu před spaním z hlavy, tak si přesný název nepamatuji, ale jde o devadesáti metrovou sochu na počest místní nezávislosti. Všechny velké demonstrace za nezávislost se konaly právě tady a nyní u této sochy stojí příslušníci hradní stráže.
Poslední stavba, která je prakticky symbolem Rigy, je 360 m vysoký televizní a rádiový vysílač, který slouží i jako observatoř, jenž se nachází v 90 m jeho výšky. Vysílač stojí na třech nohách, kde ve dvou jsou výtahy a ve třetí schodiště. Vysílač je od centra docela vzdálen a zrovna příjemná cesta k němu nevede, ale rozhodně stojí, alespoň za vzdálené prohlédnutí.
Cestou k vysílači a pak i od vysílače, jsme se vzdálili od centra. Čím dál jsme od něj byli, tím víc squatu a různých pochybných individuí se kolem motalo. Bezdomovci jsou tu přítomni na každém rohu a dokonce mám pocit, že nějaká ženská spí v kontejneru kousek za kempem. Viděl jsem ji se tam hrabat, ale už ne odcházet pryč a to jsme si tam půl hodiny házeli s talířem.
Celkem jsme po městě nachodili asi 20 km a během cesty nás nakrmili kousek od „sochy svobody“, o které jsem psal. Šlo o pizzerii a dali jsme si palačinky s mletým masem. Tady nám asi jako první za celou dovolenou přinesli lahev s vodou a otevřeli ji až před námi. Jídlo bylo vynikající, ale na krémové rizoto s flákem lososa navrchu z Parnu to nemělo.
Anglicky tu umí mnohem méně lidí než v Estonsku, kde jsme se Angličtinou domluvil i s důchodci. Estonsko na rozdíl od Lotyšska více dýchá, lidé tam jsou aktivnější, nejsou tak uzavření a celý stát působí mladě. Lotyšsko je mnohem odměřenější a je to vidět i na krajině, kterou se tu projíždí.
Velmi se mi líbili někteří pouliční umělci ve starém městě nebo třeba živá hudba v restauracích. Všichni hráli velmi chytlavé melodie a svoje řemeslo precizně ovládali. Byla to taková hezká výplň při procházení centrem Rigy.
Na rozdíl od včerejška, zmizeli ty tisíce, možná spíše deseti tisíce, lidí z ulic a šlo o klidnější město než třeba Tallin. Zítra budeme moct porovnávat s posledním hlavním městem, tentokrát Litvy, a to Villnius.
Vedle nás teď večer přijeli rusové, resp. rodinka s dítětem. S chlapem jsme se střetli na záchodě a zaujal mě jeho kartáček. Věřím že před pěti lety to byl vrchol ruské techniky, ale někdo by mu měl říct, že když štětiny změní úhel o 90°, že by ho měl vyměnit.
Tak dobrou noc.
Litvatrip report 16#: čekání na Rigu
22. Srp
Jen co jsme v Parnu utratili poslední estonské peníze, vyrazili jsme na Rigu se zastávkou v Cesis. Tam jsou k vidění ruiny jednoho moc hezkého hradu, ale komplikace s tím spojené byli na hraně snesitelnosti. V Rize nás čekal festíval a s tím spojené kolony a prakticky neprůjezdnost Rigy.
Dnešní den byl čtenářsky vcelku nezajímavý. Ujeli jsme asi 300 km z Parnu do Rigy přes Cesis. Právě v Cesis se nachází hrad, který jsme při cestě nahoru vynechali. Příjezd do Cesis byl za deště, stejně jako prohlídka hradu. Největší překážkou bylo parkování. U hradu se prostě zaparkovat nedalo a parkoviště na náměstí bylo bohužel placené i v sobotu. Naházeli jsme tam tedy ten lotyšský šrot a šli do infocentra. Tam nám ukázali dobré restaurace a hladoví jak vlci jsme se šli najíst. Čekat na těstoviny 45 minut se nesluší ani u nás, natož v turisticky atraktivní oblasti. Jejich kvalita ale čekání vyvážila, protože byly vynikající.
Zbývalo nám asi 50 minut do skončení platností lístku na parkování, takže jsme se vydali do hradu. K lístkům jsme dostali lampičku se svíčkou, že prej je v hradě tma. Samozřejmě v některých místech byla a svíčka zrovna moc nepomáhala, hlavně po schodech dolů. Nicméně to byl suprový zážitek, který nezkazilo ani deštivé počasí. Takhle totiž v tom hradě lidé chodili a vůbec jim to nezávidím. Na bezpečnost se stejně jako jinde z pravidla dlabe. Místo zábradlí je tam jen zašroubovaný kus železa, když to je moc vysoko, tak jsou železa dvě. Některá okna nebyla zabezpečena vůbec. Celý hrad vypadal, že brzo spadne. Zaujalo mě i slézání do kobky pro vězně. Něco takového by u nás nikdo nepovolil, ale tady byl prostě žebřík do země, kam lezli lidi ověšeni foťáky a v zubech si nesli lampičku se svíčkou.
Parkování jsme stihli tak tak, a vydali jsme se směr Riga. Cesta až do Rigy byla dobrá. U města jsme se začali motat trochu kvůli obchodu, ale i to se nakonec podařilo. Jenže náš kemp je u centra a v centru byl festival, takže jsme 5 km jeli hodinu a půl. Vše samozřejmě komplikovala policie a davy lidí. V kempu nás na recepci čekalo další čekání, protože recepční umí několik jazyků a němčina je jeho oblíbená. Němcům pak vysvětloval, co všechno tu mohou dělat a i nedělat a všichni, kromě nás, se velmi dobře bavili. Když už jsme asi vypadali hodně nerudně, dostali jsme kartičku a němců se postupně zbavil. Anglicky trochu uměl, ale myslel si, že jsme z německa a tak po prvních dvou slovech anglicky spustil německy. Zlaté Estoonsko, tam jsem dnes potkal paní, které mohlo být tak 65 a uměla anglicky líp než já. U pumpy ji nešla otevřít nádrž, moc jsem ji s tím ale nepomohl.
V kempu jsme potkali naše staré známé, se kterými jsme sdíleli kemp minulý rok v Polsku u Bielověžského pralesa. Jsou z Hradce a vzpomněli si na nás hned, jak jsem se k nim přihlásil. Poznal jsem je podle auta. Jinak tu bydlíme vedle dalších čechů, kteří vezou dcery do školy do Helsinek. Moc jsem to nepochopil ani se neptal, Lucka mě táhla do města, kde frčel festival v plném proudu a zakončen byl soutěží o nejlepší ohňostroj. Těch bylo asi šest a ze správného úhlu bylo opravdu na co koukat. Lidé se pak rozutekly o ulic a doufám, že tu zítra nebudou.
Litvatrip report 15#: Parnu zas a znova
20. Srp
Ráno jsme hezky zaspali a vylezli ze stanu až po deváté. Čekalo nás celé město, i když trochu opuštěné oproti minulé návštěvě. Měli jsme možnost nechat se provést po Parnu průvodcem a cupitala nám kolem stanu liška. Byl to spíše odpočinkový den, i když máme našlapáno asi 12 km.
Naši druhou návštěvou Parnu jsme vychytali svátek znovuzískání nezávislosti. Pro Estonce jde asi o velmi důležitý den, protože na každém druhém baráku je vlajka a ti největší patrioti mají vlajku i na svých autech. Na rozdíl od nás si tu své nezávislosti mnohem více váží a mnohem více ji dávají najevo.
Cestou do města jsme narazili na slečnu s kufříkem, na kterém byl nápis „Parnu free tour“. Napadlo mě se jí zeptat co to znamená, ale nakonec jsem to neudělal. Byla to chyba, protože v infocentru jsme našli letáček, kde bylo vysvětleno, že to bylo místo i čas, kde začíná každodenní prohlídka po městě zdarma, organizovaná místními studenty. To mě mrzí pomalu nejvíc z celé dovolené.
Nakonec jsme si ale poradili sami a podle mapky z infocentra vyrazili na památky a výjimečnosti ve městě. Cestou jsme viděli velmi stylovou restauraci a hotel v jednom, kde chodili lidé oblečení v kvádrech a pinglové měli takovou tu klasickou róbu padesátých let. Nebylo to drahý, ale do této společnosti bychom nezapadli.
Pak se mi podařilo Lucku přemluvit, abychom došli na konec vlnolamu. Cestu na něj ale překřížila dámská pláž. V překladu to je pláž, kde chodí ženy všech kategorií, řekl bych hlavně těch větších, nahé. To byl malý šok a měl jsem štěstí, že jsem prošel jako muž bez úhony, protože v průvodci je napsané, že muži jsou z této pláže davově hnáni. Lucka se samozřejmě celou dobu bavila. Podle mapky má vlnolam 2 km, kousek od něj je ještě jeden a společně tvoří „ústa“ řeky Parnu. Vlnolam byl postaven začátkem 19. století, a prý když je málo vody, jsou kolem něj vidět ještě původní dřevěné zbytky. Vylezl jsem tam i na nemožná místa a nic jsem neviděl, bohužel. Byl to ale zajímavý zážitek, víceméně se šlo po kamenech dva kilometry do moře, kde na konci čekalo něco jako malý maják.
Pak jsme zapadli do restaurace místního jachtklubu a dali si krémové risoso s nějakou rybou za 90 EEK. S klidným svědomím můžu říct, že šlo o nejlepší jídlo, které jsem za celou tu dobu v pobaltí jedl. Nešlo o nějakou rybu smíchanou s rejží, ale vynikající rýži udělanou na nějaké smetaně a na tom ležel obrovský kus ryby. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Na stole jsme měli mapu Estonska a dali na ní dohromady místa, která jsme navštívili a nějak je vyznačili.
Když jsme se vrátili do kempu, přijeli zrovna noví sousedé na kolech. Zajímavá rodinka, až bych řekl prototyp základu estonské republiky. Otec, matka, syn a dcera a při rozbalování věcí jednali jako jeden muž. Na kolech mají naložené stejné množství věcí jako my v autě. Zajímavé je, že jsem je neviděl jít do sprchy, ani si čistit zuby. Vrátili se z města, lehli a spali.
Večer zakončila liška, která nám proběhla kolem stanu. Byla pěkná, ale vyfotit se nenechala. Vzteklá naštěstí nebyla.
Zítra vyrážíme do Rigy, dobrou noc.
Litvatrip report 14#: změna plánu, hory neuvidíme
20. Srp
Ráno mě probudila krutá zima. Nevím co se tomu spacáku za poslední léta stala, ale jeho izolační schopnosti jsou pryč. Čekalo na nás deštivé počasí, město Tartu a kemp kousek od nejvyšší hory Estonska i pobaltí, plány se ale nakonec dost zkomplikovali a nyní jsme opět v Parnu, 500 km od místa, kde jsme se ráno probudili.
Tartu je druhé největší město Estonska. My měli to štěstí, že jsme si ho téměř celé prohlédli za mírného deště. Parkovat jsme se rozhodli v jednom obchodním domě, v podzemní garáži. Objel jsem blok třikrát, než se mi podařilo nás nasměrovat na správný vjezd. V celém komplexu byly pouze jedny záchody a to až úplně nahoře o čtyři patra výše. Byly využívány do plné kapacity a taky podle toho vypadaly. Kvůli záchodům jsme ale nepřijeli, a proto byla dalším bodem v plánu návštěva infocentra.
V něm sedělo několik lidí a nevšímali si nás. Zeptal jsem se na mapu města a tu jsem také dostal. Proti Narvě, kde nám paní vysvětlovala kde se najíst, kde zaparkovat, kam se jít kouknout a když zjistila odkud jsme přijeli, tak nás ještě přivítala, to byla dost suchá konverzace.
Město jako takové je živější než jiná podobná města. Má asi 100 000 obyvatel a na dopravním ruchu to bylo skutečně vidět na rozdíl od jiných podobných měst. Prolezli jsme místní památky, z nichž nejzajímavější jsou ruiny katedrály. Na ty se dalo po zakoupení velmi levných lístků i vylézt a to se nedalo odmítnout. Další památky jsou krom velmi stylové univerzity spíše menšího vzrůstu jako třeba socha hypotetická konverzace dvou Waildů Oskara a Eduarda.
Další sled událostí byl mnohem záživnější. Začali jsme hledat kemp na jihovýchodě Estonska. V prospektech byly tři, ale jen jeden na dosah nejvyšší hoře. Ten se měl nacházet někde u nějakého hotelu. Přijeli jsme tam někdy po sedmé večer a začali se po něm shánět. Ten nikde a spíše než kemp jsme našli parkoviště se zásuvkami, které vypadalo, že tam možná někdy někdo kempoval. Šli jsme se do hotelu zeptat na pokoj, ale paní zrovna řešila pokoj s nějakým ruským emigrantem. Začali jsme se tam hrabat v prospektech, až jsme našli polohu jednoho kempu, který podle jména patřil k tomuto hotelu. Na fotce to vypadalo velmi příjemně.
Bylo to asi 11 km, z toho čtyři kilometry po cestě bez asfaltu, ale značené. Když jsme tam dojeli, krom nějaké šilhající holky tam nikdo nebyl. Pomalu se začalo stmívat pršelo a ona nám oznámila, že tam nemůžeme zůstat, protože tam je zítra svatba. Také dodala, že není zdejší, takže bůhví kdo to byl. Zůstalo nám několik možností. Buď zajet do kempu o 40 km dál, ale bejt dost daleko od hory nebo to vzdát a jet do Parnu, kterému jsme věnovali kvůli dešti moc málo času. Bylo něco po osmé a rozhodnutí padlo na Parnu, čekalo nás 190 km.
Estonsko za tmy je ještě pustější než ve dne. Na auta jsme narazili jen sporadicky, občas jsme projížděli kolem ruin, které morálku nezvedaly a co bylo horší, po cestě se potulovala hromada lišek. Naštěstí žádná nebyla tak blbá, aby běžela před auto, ale vždycky se s brzdami vrátila tam odkud vyšla. Cestu zpříjemňoval západ slunce, který byl vidět až do jedenácti večer. Estonsko není jako Česká Republika, kde se za každým kopcem schovává kopec druhej. Tady je vidět až téměř k moři i 100 km od pobřeží, takže západ slunce si tu můžete vychutnávat opravdu velmi dlouho. Efekt nakonec podpořilo i to, že jsme podjeli veškerou oblačnost nad Estonskem a v Parnu bylo prakticky čisté nebe a hvězdy.
Do kempu jsme dorazili ve 23:15. Recepční na nás koukala jak na zjevení, ale ubytovala nás. Hory jsme sice vynechali, ale máme před sebou nejlepší město, kterým jsme za pobaltí projížděli, a které si další čas zaslouží. Navíc do Rigi už to je jen kousek.
Litvatrip report 13#: dva kroky od Ruska
18. Srp
Tallin jsme opustili velmi nepříjemně naladěni. Vymotat se ven bylo i s navigací dost o hubu. Pokračovali jsme dál na východ, k ruským hranicím a cestou navštívili Kundu, jedno malé městečko, kde žádný čech v pobaltí nemůže chybět. Ruské hranice bylo to nejvzdálenější místo od domova za celý výlet, po silnici 1778 kilometrů. Teď už budeme jenom blíž.
Tentokrát jsme šli na jistotu a první úkol dne, byl sehnat bydlení. Moc tu toho není, takže nebylo vcelku z čeho vybírat. Nakonec jsme v kempu, který leží u hotelu, na pobřeží (asi 20 m na skále nad ním), slyšíme hučení moře a je tu hezká severská zima. Po tom malém pekle vedle skladiště D v Tallinu, je tohle příjemná změna. Není tu moc lidí, je tu klid, dobré záchody a je to také na křižovatce mezi Tallinem, Tartu a Narvou.
Silnice mezi Narvou a Tallinem je z části dvouproudá, z části jednoproudá a z části v rekonstrukci. Průměr devadesát se udržet dá, protože na ní jezdí jen pár aut, když je jeden pruh je často stovka a když dva pruhy je stodesítka. Estonci se vůbec snaží svoje silnice udržovat. Pokud se zrovna někde nějaká silnice nestaví, tak kolem jezdí traktor a osekává příkopy. Za celou cestu se nám prakticky nestalo, že by vedle nějaké cesty byl metr vysoký porost jako u nás.
Cestou z Tallinu ke kempu jsme si nenechali ujít dvě atrakce. Tou první byl vodopád, nevím kde, nevím jak se jmenoval, ale měl asi 30 m. Chtěli jsme na chvilku zastavit a náhodou jsme ho našli. Druhou atrakcí, bylo město Kunda, asi 13 km od hlavního tahu. Samozřejmě jsme si to nemohli nechat ujít. Udělal jsem několik póz na fotky a pak šel hledat místo kde se vyčůrám. Náhodou jsem u toho našel Kundí deník, který tu založili nějací Češi. Dále zde byla geocache s bordelem jak to tak bývá. V deníku se od roku 2008 nacházelo 113 záznamů a 114. je ten náš. Hned podle prvního článku se jedná o již třetí deník, ty předchozí nepřežili.
Hned po kempu jsme vyrazili směrem Narva. To je takové město, kde je ruská kultura až velmi zjevná, a když zabloudíte do nějaké boční ulice, rozmyslíte si dvakrát jestli ji zkusíte projít. Je to třetí největší město v Estonsku s počtem obyvatel jako má Hradec Králové, ale nebudu moc přehánět když řeknu, že jde o temnou a mrtvou díru. I když zde byl turistický ruch téměř nulový, našli jsme informační centrum s velmi ochotnou obsluhou. Paní nás nasměrovala do hradu, kde se nám za 70 EEK (něco přes 120 kč) otevřel celý hrad. Když si připlatíte, dostanete i průvodce, ale na to nebyl čas. Zajímavostí v tomto hradu i v jiných podobných atrakcích bylo, že se tam můžete procházet i v interiéru jak chcete. Nikdo tam nehlídá, všechno je hezky popsané a můžete se dostat i tam, kam vás u nás třeba nepustí. Téměř nikdo v celém hradu nebyl, takže to mělo výtečnou atmosféru.
I když říkám hrad, je to pevnost rozdělena na dvě části na březích řeky Narvy. Na druhý břeh se bez víza nedostanete, protože tam to už patří bratrům rusům. Mezi oběma částmi se nachází most, který nyní slouží jako přechod. U toho je samozřejmě patřičně dlouhá fronta aut i lidí a dokonce jsme se, při parkování u hradu, do této fronty na chvilku zamotali. Od Ruska nás celkově dělila jen šíře řeky Narvy.
Cestou jsme si udělali ještě malou zastávku v Rakvere. Tam není moc na co koukat, ale je tam bizon v nadživotní velikosti a hrad kde běhá nadržený kozel.
Citroušek už má teď za sebou asi 2400 km, spapal už tři litry oleje a jezdí po místních silnicích na místní benzín za 7 až 7.5 l/100km. Na polských 6l/100km to nemá, ale i tam se vrátíme. Benzín tu jinak stojí v přepočtu od nějakých 26 kč do 29 kč. Nafta je na tom podobně.
A nakonec pár fotek.
Litvatrip report 12#: Tallin, dějství druhé
17. Srp
Ranní nízká teplota mi vlezla až do spacáku a probudil jsem se poprvé někdy s vycházejícím sluncem. Velké bitvy ale nevyhrálo sezení na zadku, a tak jsem si zapnul spacák a spal dál. Ráno mě Lucka vykopala z postele ven a šli jsme 4 km do centra Tallinu. Nakonec z toho byl hezký výlet na 20 km. Kéž bych si vzal ty pohodlnější boty.
Centrum bylo pekelně zamotané. Cestou tam jsem si všiml týpka, co rozdával letáky. Jelikož jsme byli dost ztracení, rozhodl jsem se k němu namotat, třeba dává mapku. Ukázalo se že dával a věděli jsme konečně kam jít. K centru jsme hodně bloudili, i když jsme koukali víceméně pořád na nejvyšší věže starého města. To jsme prohledali jak to jen šlo, ale dost dlouho nám trvalo najít info centrum. Když už se konečně podařilo, bylo to žalostné.
Uvnitř íčko vypadalo jak na letišti, na informace se stála fronta, téměř žádné prospekty, samozřejmostí přepážky s otrávenými informátorkami, a i když to bylo centrum „old city“, nebyl tam seznam zajímavostí, které bychom měli vidět. Takovou mapku jsme našli až v dalším íčku cestou zpět do kempu.
Při procházení starého města začalo pršet a to fakt fest. Naštěstí byl po ruce kostel, do kterého se šlo schovat. Uvnitř jsme nalezli možnost vyškrábat se na věž. Až nahoře jsme si uvědomili, že chodit v bouřce na nejvyšší věž v širokém okolí není nejlepší nápad, ale s tím jsme už nic neudělali. Cesta nahoru byla jak kobkou, točité schody pro jednoho, kde se vyhýbalo hned několik lidí jdoucích nahoru či dolů, místo zábradlí natažené lano, to na vnitřní straně by neudrželo ani psa. Některé ženy, co se vyhýbali vnitřní stranou měli smrt v očích, když se kolem nás protahovali a my si stáli hezky na té vnější. Nahoře se vyleze na střechu věže, kde vás jistí plot, abyste nemohli spadnout dolů. Můj první krok byl jak do propasti a to pořád za deště. Prakticky hned jsme se šli schovat a pak k nám vylezli češi.
K těm jsme se hned hlásili. Ukázalo se, že se najdou i takoví blázni, co jedou do pobaltí autobusem přes všechna velká města za pět dní. Mě se zatím nejvíc líbil hlavně venkov všech zemí, města mám doma na každém rohu. Malá města jsou tu také víc přátelská, lidé jsou ochotnější, povídavější a hlavně je všechno levnější. Pokecali jsme ještě o pár věcech a cesta z věže pryč nás rozdělila.
Při cestování po starém městě Tallinu, ale i po zbytku Estonska, jsme nenarazili na nikoho, kdo by neuměl anglicky. V Tallinu je angličtina slyšet v ulicích opravdu hodně, jsou tu turisté, co mluví pouze anglicky, finové, co mluví anglicky a hromada dalších národů co mluví anglicky. Ve starém městě se lidé, stejně jako v Parnu, s námi nesnažili mluvit estonsky, ale rovnou volili angličtinu. Téměř všechny texty byly také v angličtině, chodící reklamy nás oslovovali v angličtinu a nakonec i ta příjemná slečna co nám prodala pohledy a odlehčila nás o necelá dvě estonská kilča mluvila anglicky. Co mě překvapilo nejvíc, tak i paní ve věku mé babičky uměla něco z angličtiny a domácí ve věku mého otce, v kempu uprostřed ničeho na ostrově Saaremaa, uměl anglicky líp než já a to na otázku jestli anglicky umí, jen tak nějak zakroutil hlavou. Angličtina je tu jako druhý jazyk, kterým mluví téměř všichni, s kým se na cestách setkáte.
Zajímavé v celém pobaltí je podnebí. Nejvyšší hora Estonska a nakonec i pobaltí Suur Munamägi, má 318 m.n.m, takže nejde o žádného macka. Celé pobaltí je víceméně placka a mraky tu nemají o co se zastavovat, takže když přijde bouřka, za chvilku to vypadá, jako kdyby tu nikdy nebyla. Počasí se mění takovou rychlostí, že promoknete dřív, než se schováte před deštěm do o pár metrů vzdálené díry a nečekáte ani deset minut a je po dešti.
Co jsme přijeli do Tallinu, je vcelku zima, hlavně v noci, ale přes den je tu příjemných 16 až 23 °C. Různé stránky hlásí různou teplotu a ta přes den jde většinou tak od 14 °C ráno do nějakých 24 °C odpoledne. Tedy alespoň během toho co tu jsme. V jižnějších částech bylo vždycky tepleji. Průměrné teploty jsou na ostrovech asi o tři stupně nižší než na pevnině, což na ostrově Saaremaa můžu vcelku potvrdit. Tam se to při 29 °C vedrech hodilo.
Jistě vás zajímá, jak vás informuji o zážitcích z cesty. Pravdou je, že volná WiFi tu je na každém druhém rohu a když není, určitě vám rádi dají heslo v restauraci, kde zrovna sedíte. Pokud WiFi není, je tu mobilní připojení. Netuším za jakou to je místní cenu, ale roaming vychází na 1600 za 200 MB. Bez stahování obrázků se s tím dá bez problémů vyjít. I v tom největších zapadákově jsem se připojil přes 3G, tedy rychlost pár Mbps, což je jako internet doma a v pohodě se s tím dá pracovat i s SSH. U nás je 3G jen v několika městech a na volnou WiFi narazíte spíše zřídka. WiFi v restauracích je pak většinou jen hezký sen. Pokud v Estonsku chcete na net, cestu si stoprocentně najdete.
Do kempu nám už dorazilo více lidí, vedle nás bydlí nizozemec, příjemný starší pán s manželkou. Přijeli karavanem a s koly, takže s dopravou po městě nemají takové problémy jako máme my. Město si evidentně zvládli prohlédnout za tři hodinky na kole. Dále tu máme nějakou tu mladší generaci a hromadu nových karavanů. Objevili se tu i litevci, ale cena 400 EEK na jednu noc je zase odvála dál. Kousek od nás se nachází ještě další kemp, který vypadá mnohem lépe, ale stěhovat se už nemá cenu. Zítra odevzdáme 800 EEK, tedy nějakých 1300 našich a odjíždíme.
Dneska k večeru jsem si byl zaběhat, i po těch dvaceti nachozených kilometrech. Bylo to super, nikdy jsem v takovémhle prostředí neběhal. Celkově se mi podařilo překonat asi osm kilometrů, možná trochu víc. Běžel jsem po místní městské pláží/pobřeží a zakončil jsem to výběhem na místní monument, ze kterého je krásně vidět zapadající slunce. Dneska bylo celé červené a ještě než zapadlo, schovalo se za mraky a červeně osvítilo celé město. Podobný běhací zážitek mě už asi jen tak nepotká.
Ještě jsme si tu hráli s myšlenkou, že bychom se mohli podívat do Helsinek, což je hlavní město Finska, asi 80 km od Tallinu na sever přes moře. Lodě odplouvají přibližně každé dvě hodiny a ve městě jsou tři společnosti, které vás mohou převést. O tom nám už vyprávěl fin, o kterém jsem psal v některém z minulých postů. Cena se bohužel pohybuje od 25 do 50 EUR za jednu osobu a jednu cestu, takže můžeme plavat od 2500 do 5000 Kč tam a zpět ve dvou. To bylo moc a nakonec jsme to odvrhli s tím, že se sem ještě někdy podíváme. Hodně se na neúspěchu téhle myšlenky podepsal fakt, že nejlevnější společnost vyjíždí ráno z Helsinek a až odpoledne se tam vrací. Tyhle výlety jsou nazvány „roundtrip“, tedy něco jako okružní jízda. Loď vypluje z jednoho města, zakotví tam a za dvě až čtyři hodiny se vrací. Plavba trvá od hodiny a půl (to je za 300 až 500 EEK na jednu osobu a jednu cestu) do dvou a půl hodin (to je těch 25 EUR za jednu osobu a cestu). Na palubě musíte být asi 30 minut před vyplutím, celkově tedy na lodi strávíte dvakrát dvě až tři hodiny a za ty čtyři hodiny v Helsinkách toho zas tolik nestihnete, možná se najíst, poslat pohledy, aby vám to věřili a zase odplout zpět. Ty peníze za to momentálně nestály.
A to je dnes asi vše, ještě přidávám fotky ze včerejška i dneška, včera jsem byl kaput. Zítra jedeme do Narvy, třetího největšího města v Estonsku, cílem je hlavně místní pevnost. Podle fotek na wiki by to mělo být něco. Pak se začneme stáčet domů přes Rigu, Tallin, Krakow, horu křížů a ještě něco co si teď nevybavuju. Dobrou noc.
