Štítky alex

Špatná rozhodnutí provázejí náš život téměř na každem kroku a než máme možnost zjistit, jestli to či ono rozhodnutí bylo špatné nebo dobré, většinou už je pozdě. Někdy může jít o nepříjemný zážitek, někdy jen přijdeme o něco nedůležitého, ale ve světě kde jsem skončil, to je velmi často život.

V noci se mi zdálo, že jsem se probudil do normálního světa, že jsem opět se svou přítelkyní a opět vidím své rodiče. Bůh ví, že po svém starém životě toužím, ale nechci na to teď moc myslet, mohlo by se to stát nebezpečné. Jinak jsem spal jako špalek a náležitě si to užíval. Nevadilo mi že ležím na skále vystlané trochou listí, nevadilo mi že nemám nic pod hlavu a ani že se nemám čím přikrýt, takhle jsem se nevyspal už dlouho.

Chvíli jsem nemohl přijít na to, co mě probudilo. Hned jak se kousek ode mně začali ozývat kroky a hlasy, pochopil jsem. Měl jsem štěstí že mě nehledají a stačilo jen chvíli vydržet na místě. Nicméně jsem seděl dva metry nad zemí a začalo do mě prát slunce. Kdokoli kdo půjde kolem do dvaceti metrů mě musí vidět.

Sbalil jsem své věci a pomalu se sesunul ze skály dolů. Trochu to zarachotilo, ale pozornost jsem na sebe nepřitáhl. Jediné co mi zbývalo, bylo plížení kolem skály na druhou stranu než odkud byly slyšet hlasy a zvuky několika lidí, prodírajících se lesem. Když se mi podařilo najít úkryt ve velmi hustém křoví, uklidnil jsem se a začal přemýšlet kdo to byl. V ten okamžik se asi čtyři metry ode mě objevil muž s puškou. Oblečení měl dost otrhané, ale vypadal dobře živeně. Nemohl jsem téměř ani dýchat a on si pořád obhlížel okolí. Jeho chůze nebyla v tom lese téměř slyšet. To mě hodně znepokojovalo.

Když zmizel, ještě chvíli jsem čekal jestli se neobjeví někdo další. Ten muž šel směrem za ostatními hlasy a po asi deset minutách bylo slyšet několik výstřelů. Nebyly zrovna daleko ode mně, a tak jsem vzal nohy na ramena. Neběžel jsem moc dlouho, takových deset minut, po zkušenostech z minulého běhu vím, že si něco takového nemůžu dovolit.

Rozhodl jsem se vrátit zpět na pobřeží a podívat se jak to tam vypadá. Cesta tam mi zabrala asi půl hodiny, podle slunce mohlo být kolem deváté ráno. Pobřeží jezera bylo klidné. Nechtělo se mi jít po břehu kvůli bezpečnosti, tak jsem zvolil cestu asi dvacet metrů od něj. Dával jsem si celou dobu pozor, jestli jsem pořád u vody nebo ne a jestli někde někdo není. Po dvou hodinách se mi podařilo najít spojení mezi druhým břehem, kde se včera odehrál ten masakr a mým břehem. Vypadá to, že voda kterou vidím je jen zátoka. Snad později najdu mapu, zatím ale pokračuji dál a přecházím na druhý břeh.

Cesta mi zabrala další dvě hodiny, ale byl jsem tam kde jsem chtěl být. Dokonce se mi podařilo najít na břehu třepotající se rybu. Od rána jsem nic nejedl, takže byl čas zajít do lesa a rybku sníst. Kuchání mi šlo mnohem lépe než včera a ještě pár dní na rybách a budu to dělat i poslepu. Oběd byl výtečný, zvlášť když jsem přes dvanáct hodin nejedl. Kousek jsem si schoval na večer, protože jsem musel pokračovat dál.

Po dalších třech hodinách chůze, průzkumů, přestávek a pozorování jsem konečně narazil na někoho neozbrojeného. Alespoň jsem si to z počátku myslel. Šel jsem stále lesem a zničeho nic stála na břehu nějaká žena a sbírala do košíku kameny. Chvíli jsem ji pozoroval a pak se rozhodl jít za ní, když v tom můj plán přerušil muž stojící opodál. Toho jsem si předtím nevšiml, následovalo polknutí a opětovné schování do roští. Začal se rozčilovat co dělá tak daleko a pro jistotu ji vzal bičem. To mě trochu nadzdvihlo, ale nemohl jsem se nechat odhalit, kdo ví co by následovalo. Odpovědi kolem toho odkud jsem by určitě chlapíka moc neuspokojili.

Pokračoval jsem opatrně dál a moje podezření se potvrdilo, jejich tábor nebyl moc daleko a vypadal všelijak. Celkově asi tři budovy, z nichž dvě vypadaly jako ubytovna pro vězně. Okolo se nacházelo i několik klecí ve kterých byli nějací lidé. Byl to otřesný pohled, na záchod chodili pod sebe, evidentně dlouho nejedli a pili ze sudů vedle klecí. Jen tam tak seděli a dýchali, tohle za odměnu mít nebudou. Potřeboval jsem najít někoho kdo mi pomůže přežít v místních lesích, kdo má znalosti místní flóry a pokud možno se vyzná v okolí a umí lovit i jiná zvířata než ryby. Kdokoli z vězňů by mi mohl pomoct a navíc by věděl něco o tomhle místě a dokázal by se snad už těm hrdlořezům vyhnout. Musím tu minimálně den zůstat a pozorovat, pak připravím plán.

Pokud lidé netrpí, začnou si vytvářet vlastní problémy, které mohou ovlivnit desítky lidí kolem nich a v horším případě miliony. Vize a plány na jejich naplnění jsou často jen nástrojem k vybičování lidí na získání jejich podílu k cestě za lepšími zítřky, ale žádný cíl nemůže být skutečným cílem a žádný plán nezůstane beze změn. Ve světě, kde se problémy řešili plošnými zákazy a omezeními to nemohlo dopadnout jinak. Terorismus a malé konflikty došly k jedinému možnému konci. Jaderná válka zničila vše a těch pár co přežilo v nezasažených oblastech se vrátilo ke své podstatě bytí. Co si tady nezabijete, to nesníte a co neukradnete to nemáte.

Civilizace se udržela jen v několika málo osadách, kde bylo dost rozumných lidí, aby mohli udržet místo bezpečné a umožnit tak místním lidem se rozvíjet. Technologie z dob před válkou byla téměř zničena, takže krom zbraní nenajdete nic co by připomínalo dobu dávno minulou. Mnoho měst bylo buď srovnáno se zemí nebo se staly neobyvatelnými z jiných důvodů. Vše na čem dřívější společnosti záleželo, se rozletělo v prach a jednotlivci i skupinky už jen bojují o holý život. Málo kdo si uměl představit jak dokáže být příroda a život bez technologie náročný a každý den se bojuje jen o to kde v noci přespat a čeho se najíst a napít. Na celé planetě zůstalo v malých oblastech pouze několik milionů lidí a já jsem jedním z nich. Před válkou mi říkali Alex, ale teď jsem jen dalším kouskem masa pohybujícím se touto krajinou.

Přežívám ze dne na den jako všichni ostatní. I když se snažím vyhýbat jednotlivcům a hlavně skupinám, kvůli obchodu se setkávám s lidmi z asi 15 km vzdálené osady. Mají dobře postavenou obranu, ale i tak je jen otázkou času než je jejich otevřenost zničí a já pak zůstanu opět u přepadávání malých skupinek místních horských banditů, kteří v minulých letech neudělali nic dobrého, jen komplikují život lidem jako jsem já. Byl jsem nucen několik lidí i zabít, ale většinou se střet obejde bez krve. Stačí skupinku třech banditů okrást o několik důležitých kousků výbavy jako je munice, jídlo, lahve na vodu, občas i nějaké zbraně a většinou se do pár dnů zabijí navzájem. I to je důvod proč jsem se rozhodl radši zůstat sám. I když mi často společnost chybí, přežít je to nejdůležitější. Jednou bych chtěl najít bezpečné místo a založit rodinu, to se ale v tomhle světě nedělá jednoduše a je možné, že se toho nikdy nedočkám. Přestat doufat ale znamená smrt a to si rozhodně nepřeji, mám pro co žít a budu žít.

Když spadly první bomby, byl jsem stejně vyděšený jako všichni kolem mě. Neměli jsme žádné informace o tom co se stalo, ale postupem času se mi podařilo získat různé novinové články a kusé informace od ostatních přeživších, že k nám někdo hodil jaderné bomby a že jsme jedna z mála oblastí, která bude následky pociťovat nejméně. Když dozněly zvuky zbraní, skočil i přísun informací a s několika lidmi jsme zůstali sami. Během prvních týdnů někteří pořád čekali na zprávy a báli se vrátit odkud přišli. Já věděl, že to je špatné a že moje soukromá výprava do ruských hor mi sice zachránila život, ale pravděpodobně připravila také o všechny co jsem znal. Na místní přírodě nebylo téměř vidět, že se něco stalo, ale prakticky žádná výprava, která se vydala zpět do civilizace se nevrátila a pokud ano, skončili dost strašně na nemoc z ozáření. Vypadá to, že bomby padaly všude kolem nás a cesta ven nevede. Takových míst bude na planetě určitě více a pravděpodobně přežili i některé celé státy, ale pro severní polokouli to určitě neplatí, poslední zprávy hlásili dopady bomb po území USA, Francie, Německa, Kanady, Itálie, Ruska a mnoha dalších.

Ze začátku jsem součástí asi třicetičlenné komunity složené hlavně z dětí a žen. Mužů tu bylo pod deset. Naše zásoby ubývali rychle a nebylo možné získat nové. Zvěře se tu pohybovalo málo a málo kdy se nám něco podařilo chytit. Žili jsme hlavně z toho co zůstalo ve skladech místní restaurace a hotelu a jelikož chyběl proud, mohli jsme jíst jen konzervy a nějaké sušenky a čokoládu. Neměli jsme toho moc a jako komunita jsme byli odsouzení k záhubě.

Jednou v podvečer jsem zaznamenal pohyb v lese kolem budovy hotelu, kde jsme pobývali. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost, lidé tu chodili hledat každou chvíli něco do místních lesů, ale bylo divné, že to bylo už skoro za tmy. Nemohl jsem pak téměř usnout, hlavou mi běhaly různé teorie a jedna se nakonec potvrdila. Na zbytek našich zásob si brousila zuby skupinka nějakých banditů. Když jsem zaslechl jejich kroky a posléze křik jednoho dítěte, okamžitě jsem se zvedl utíkal na terasu. Byla noc, nic jsem neviděl, oni toho taky moc neviděli i když používali pochodně, ale o ty postupným bojem přišli. Když se tak stalo odešli zase pryč, zůstalo nás pět. Většina našich lidí ležela mrtvá. Pohled na mrtvá těla všech těch dětí jen tak nezapomenu. Navzájem jsme se obviňovali z toho co se stalo a že jsme mohli zakročit, ale všichni jsme věděli, že nešlo nic dělat. Zbyli jsem jen já, Jack, Tamara a dvě děti.

Nemohli jsme tam zůstat, protože banditi věděli kde jsme a mohli předpokládat, že někdo přežil. Hned ráno, po hrůzyplnému zbytku noci, jsme chtěli odejít, ale nemohli jsme s Tamarou najít děti a Jacka. Po delším prohledávání prostor hotelu a restaurace jsme našli Jacka od krve kousek od mrtvolek obou dětí. Byl to otřesný pohled. Tamara na tom byla už tak dost špatně a tohle ji zlomilo. Bezhlavě se proti Jackovi rozeběhla, ale ten jí jedním chvatem zabodl nůž do krku a po dvouminutovém chroptění a stříkaní krve na všechny strany umřela i ona. Jack chtěl zvýšit naše šance na přežití. Fakt je, že bychom s šestiletými dětmi moc šancí neměli a pro ně tohle byl možná lepší konec, ale nemohl jsem se s tím pořád morálně sžít.

Naše malá komunita skončila kvůli nerovnováze sil a neschopnosti se o sebe postarat. Nic jsem už nemohl dělat, jen jsem se tak opřel o zeď a přemýšlel. Nemohl jsem o dovolit aby mě to zničilo. Ztratil jsem už hodně a můj život bylo to poslední. Prohledal jsem rozházené věci po útoku a vzal co mi přišlo užitečné. Nevěděl jsem co takový člověk pro přežití potřebuje, ale moje morálně čisté způsoby to určitě nebudou. Odešel jsem do lesa opačným směrem než Jack. Věřím že se o sebe dokáže postarat, ale to co udělal těm dětem a Tamaře mu neodpustím.