Do what you have to do
Štítky vilnius
Litvatrip report 19#: vodní hrad a Vilnius za sluníčka
24. Srp
Druhý den kolem Vilniusu pršelo ještě víc než ten předchozí, ale vše co bylo potřeba jsme jakž takž za sucha zvládli. Také jsme přišli na to, že na všechno se v kempech dá zvyknout, až na jejich cenu.
Hned ráno jsme odcestovali třicet kilometrů za Vilnius do města Trakai, kde se nachází hrad postavený na jezerech. Stavba to je dost malá, omezená velikostí jezerních ostrovů. Interiéry jsou upraveny spíše jako muzeum a na rozdíl od hradu v Cesis, kde nám dali lucerny a mohli jsme si dělat co chceme, tady byla v každé místnosti babka. Na konci prohlídky jsme vlezli do posledního interiéru a něž jsem se stačil narovnat po průchodu úzkých dveřím, neanglicky hovořící babka mě chytla za rameno a tlačila ven se slovy „exit exit exit“. Kudy že se tam má jít jsme se nedozvěděli a víc než nám vysvětlit o co jde, ji zajímalo, abychom tudy nešli, ale drželi se šipek, které do této místnosti nějak nevedli. Hrad byl jinak postaven ve 14. století velkoknížetem Gediminasem. Později ho chránilo etnikum Karaimy, které je říznuté tureckou kulturou a tak jsou v interiérech vidět oděvy mezi evropským a tureckým stylem. Osobně mě hrad přístupem k turistům nezaujal, za 12 litasů na jednoho dostanete přístup k několika málo interiérům a tím to prakticky končí, ani na věž vás nepustí.
Ve Vilniu už jsem se naučil jezdit, takže vím kudy do centra, kde zaparkovat a taky kde bydlíme. Ve starém městě jsme strávili téměř celé odpoledne. Pokud se dobře díváte, tak na ulicích jsou lidé oblečeni opět stejně vkusně jako v Kaunasu. Navíc se mi zdá, že tu je víc vyšších postav než v jiných městech. Nebyl problém zde narazit na holky vyšší než jsem já, prakticky na každém kroku. Centrum je obehnáno přechody, které si umí zjistit, jestli u nich stojí člověk a podle toho sepne semafor. Semafory jsou v Litvě občas pro chodce i auta společné. Celé město je protkáno obchody se suvenýry, kde se dá občas sehnat i to, co jsme si přivezli z Lotyšska a Estonska. Stejné množství jako obchodů se suvenýry je tu restaurací, ale dejte si pozor na ceny. Rozdíly jsou násobné. Parkování je asi 1.5 km od centra za 2 litasy na hodinu a v pohodě tu lze nechat auto v každé druhé ulici.
Proti Rize je tu více velkých budov, chudší staré město, přátelštější boční ulice, horší doprava a mnohem horší kemp. Na ten jsme si ale docela zvykli. Jak jsem psal, že bydlíme u parkoviště nějakých velkých firem, tak v devět ráno to tu bylo plné aut, že se už další téměř ani nevešly. Nešlo o žádné zmetky, ale většinou ne víc jak pět let stará auta.
Naštěstí už zítra míříme do Krakowa a druhá den domů. Dobrou noc.
Litvatrip report 18#: Vilnius, Hora křížů a opět pochybný kemp
23. Srp
Ráno v Rize bylo stejné jako celý včerejší den. Počasí se měnilo každých deset minut, občas zapršelo, bylo i vedro na chcípnutí, zima jak v Rusku a to jsme tam byli asi jen hodinku a půl. Cílem dnešního dne byl Vilnius, hlavní město Litvy a nemohli jsme si nechat ujít zastávku na Hoře křížů.
Na horu jsme dorazili dřív než jsem čekal, od Rigy to je něco přes sto kilometrů. Čekali jsme, že se budeme šplhat na nějaký kopec, něco majestátního, co by dokázalo ohromit už z dálky, o to ale bylo větší zklamání, že šlo prakticky jen o malý kopeček uprostřed placky, který byl pokryt kříži. Na něm se různě klikatili cesty a na cestách stáli lidé, na kterých byli vidět různé pocity.
Víceméně tam převažovala část křesťansky založených návštěvníků, či poutníků chcete-li, které hora/kopeček tak ohromil, že nebyli schopni slova. Když jsme se tam tak různě prohrabávali uličkami, bylo nám až blbý se usmívat nebo se jen bavit. Místo s kříži má svou historii a na některé lidi to může působit, škoda že v tom vidí jen tu „sílu víry“ a hromadu křesťanských symbolů pohromadě v čele se sochou krista i Marie, kterými místo působí na první pohled a je to něco jako důležitý hotspot pro každého křesťana. Hora křížů je hlavně symbolem litevců a poláků, jejich touze po svobodě a obětavosti jednotlivců, aby ostatní mohli žít tak jak žijí dnes. O tom se ale na hoře křížů nic nedozvíme, protože to je jen další způsob, jak z věřících dostat peníze tak, aby se u toho cítili šťastní. Jak jinak byste označili placené záchody, placené parkoviště a nabídku křížů, která se neodmítá, hned vedle hory?
První kříže se na hoře začali objevovat v polovině devatenáctého století, ale tak jak hora vypadá dnes, vypadala až od dvacátého století, kdy kříže začali nosit prakticky všichni co šli kolem. Na místě stál původně hrad livonských rytířů. Kříže se zde ale objevili na památku polského povstání z roku 1831, jehož oběti zde odpočívají v pokoji. Oběti dalšího polského povstání z roku 1863 zde odpočívají také, takže se může zdát, že jde tak o trochu magické místo, ale i kdyby to tak vypadalo, turistický rućh veškeré kouzlo zabil.
Když jsme se dostatečně oklepali a zaplatili za parkovací flek, vyjeli jsme směrem Vilnius. Cesta byla dlouhá a hlavně nudná. Vilnius mi dal ale facku, protože místní doprava s centrem v obrovském mimoúrovňovém kruháku se třemi pruhy. Jezdit tady je na mašli, divím se, že jsme se vůbec dostali až ke kempu.
Ten ale pokračoval tak, jak místní doprava situaci načala. Bydlíme ve stanu asi 100 m od auta. Prakticky jsme na dočasně oploceném trávníku u obrovského parkoviště s budkami s recepcí a záchodem. Je to odsud kousek na letiště i k velkému vysílači. Téměř nikdo tu není a vypadá to podobně strašidelně jako v Tallinu. Uvidíme, jestli tu ještě jednu noc vydržíme, jsme ochotni obětovat peníze a utéci jinam, protože tady to je opravdu všelijaké.
Na chvilku jsme zalezli do centra města, resp. tam dojeli autem, protože od kempu to je dobrých 7 km a na to už vážně nemáme síly. Náměstí tu je to nejlepší, co jsme zatím viděli a jelikož to bylo jediné co jsme viděli, nechám si to na zítra.
Zrovna letí let do Londýna, takže já jdu spát. Dobrou noc.
